Postmoderna jako trend
Druhou polovinu osmdesátých let na výstavě zastupují autoři, o jejichž díle je dnes možné říci, že jde vždy s duchem doby. O této omezenosti a opatrnosti svědčí i skutečnost, že v době totality byli vybraní umělci prosazováni oficiálním stranickým časopisem Rudé právo, stejně tak i kurátory hrdinsky oslavované nekonvenční výstavy v kulturních střediscích na Opatově, v Blatninách či Makromolekulárním ústavu ČSAV, byly organizovány s podporou tehdejšího Svazu socialistické mládeže.
Kopírování tehdejších trendů lze vysledovat téměř na každém rohu. Kovandův Znepokojivý obraz“ z roku 1987 odkazuje k tehdy módnímu, v témže roce na Dokumentě v Kasselu prezentovanému, ruskému SOCARTU, který se ale objevil v tehdejším Sovětském svazu již na počátku 70. let. Kovanda z něj přejímá zcela evidentně ikonografii socialistické propagandy v kombinaci se symboly popkultury. Obdobně spekulativního charakteru se jeví i díla Pavla Humhala. Humhalova „Instalace“ z roku 1990 postrádá umělecké procítění především kýčovitým výběrem materiálu, neopracovaného dřeva, bez jakýchkoliv souvislostí k tradičně podaným štukovým sloupům. Autor jednoznačně vychází z trendu, který na scénu vnesli počátku 70. let italští umělci z okruhu kolem „Arte Povera“. U Jiřího Davida, Jiřího Kovandy a Vladimíra Skrepla, jejichž díla jsou na výstavě zastoupena v širším časovém intervalu, je patrné, že svá díla vždy imitují podle právě aktuálních módních vln.
Na výstavě chybí celá řada mnohem podstatnějších autorů, ale pokud se projekt snaží mapovat počátky postmoderního umění v Čechách, tak je zásadně omezen absencí děl Milana Knížáka. Milan Knížák je nezpochybnitelně výrazná umělecká osobnost, jejíž dílo je následováno celou řadou o generace mladších umělců.
V podobně laděném duchu je podáno i pokračování výstavy současného umění. O vystavených dílech je možné tvrdit, že jsou tvořena v rytmech několika současných světových trendů.
Světová scéna je formována zcela podle vzoru oblíbených reality show, kdy světoví galeristé spolu s pedagogy vysokých škol vyrábějí umělce dle poptávky doby a trhu. Tyto tendence se projevují podobně jako v pop music několika různými přístupy, pro které je charakteristická naprostá srozumitelnost či naopak čistá nesrozumitelnost, podbízivost nebo naopak chladnost s nezájmem, a to vše se stejnou intenzitou; tedy zpracování různých i vážných témat bez jakýchkoliv rizik.
Podobně jako v hitparádách se i na uměleckém trhu hity rychle střídají a jsou kalkulativně a eklekticky sestaveny z prvků časem již prověřených stálic. Výstavou prezentované „umělecké“ produkty jsou typickou provinční mutací světových trendů, a to navíc bez důrazu na technické možnosti současného světa.
Odpor ve službách všeobecného kýče
Koncepce výstavy postrádá „záměrně“ jakoukoliv pevnou a didaktickou strukturu, což je autory obhajováno tím, že v postmoderní době je lineární vývoj umění již překonaný. Jeden styl se nerodí jako reakce na předchozí, na místo toho vedle sebe koexistuje nespočet uměleckých přístupů a hledisek. Jiří Ševčík vysvětluje: „Zmizel pevný kontinent jednotného pevného umění, objevila se pluralitní uskupení, jakési ostrovy“.
Proč je tedy výběr autorů omezen výhradně jen několika módními proudy, které jsou oficializovány a komercializovány? Odpověď divák nenalezne ani v množství dobových katalogů a časopisů. Podivně působí i jednostrannost výběru textů současných filozofů, sociologů a historiků umění, který má dokreslovat různorodost a rozdrobenost dnešního světa.
Výstava je profilována celosvětovým populisticky orientovaným módním trendem, který nejlépe vystihují slova Jiřího Ševčíka: „Umění musí reagovat na společenskou a ekonomickou situaci“.
Výběr skupin Gumo guar, Podebal nebo Rafani, nepředkládá žádná rizika (stejně tak jako je nenabízí aktivita těchto skupin samých). Všechny jejich akce jsou vynucené, davem a médii předem kýčovitě odsouhlaseny. Kde zůstala skupina ZTOHOVEN, která společnosti klade podstatnější otázky?
Podobné protiřečení nalezneme prakticky v celé expozici. Dílo Ivana Voseckého „UMĚNÍ JE NIC NECHTÍT“ je rovněž dobovým kýčem, protože téměř většina mladších vystavujících umělců žije z grantových programů a rezidencí, které právě z těchto důvodů podléhají dobovému diktátu.
Neměla by nás v Národní galerii zajímat spíše díla podstatná, která pak trendy následují?
Nepůvodnost, vykalkulovaná provokace a spekulace v souvislosti s tím být stále „IN“ je pravděpodobně ona kurátory objevná formotvornost.
Devalvace hodnot
Ostrovy odporu nám paradoxně představují ve velmi zúžené nabídce onen Bělohradského globální koloběh výrobků, směny a odpadků. Svou omezenou a úzce vyprofilovanou koncepcí bez struktury by se výstava hodila do prostor pražského Doxu, který je svým charakterem „privátní Kunsthalle“ mnohem adekvátnějším prostorem než Národní galerie, která má prezentovat a pečovat o hodnotná a časem prověřená díla.
Pod hlavičkou Národní galerie působí výstava velmi provinčním a zavádějícím dojmem.
Ostrovy odporu se jeví jako velmi nešťastný a neprofesionálně připravený projekt, o čemž svědčí i neustálé změny, které doprovázely jeho dlouholeté přípravy, v jejichž finále se stále čeká na vydání katalogu.
Doufejme jen, že výstava nebude prodloužena, protože vedení Národní galerie stále nepředložilo kompletní výstavní program pro letošní rok.